Dobrý den,
Mám 3,5 roku insolvenci, povinnosti si plním. Dluh, který je hlavně předmětem insolvence vznikl koupí nemovitosti na hypotéční úvěr pro manželovo podnikání v roce 2010. Měli jsme ústní dohodu, že si hypotéku na koupi domu vezmu s ním, ale platit bude jen on a já si nebudu z domu nic nárokovat. Banka odmítala dát hypotéku jen jemu, i když jsem byla v době uzavření hypotéčního úvěru na mateřské a měla na sobě břemeno úvěru na byt, kde jsme bydleli. Dnes již bývalý manžel se dostal ještě více do různých dluhů, byl dům prodán v dražbě neočekávaně za třetinu z kupní ceny. Před prodejem domu v dražbě, jsem koupila byt z mých peněz z dědictví a prodeje mého bytu. V bytě doposud s dětmi jako samoživitelka bydlím. Byt jsem po jeho koupi darovala soudní cestou dětem, jelikož bývalý manžel dlužil, stýkal se z různými lidmi, vydírali ho, byla u něj i zásahovka. Bála jsem se, že mě přijdou vydírat také a byt mi seberou. Byla jsem pod velkým tlakem, moc racionálně jsem neuvažovala. Koupě bytu proběhla v zimě ve 2018, asi měsíc na to byla dražba domu z hypotečního úvěru, potom darování bytu dětem. Ex-manžel stále dle výpisu v době darování platil splátky za úvěr. Také mi sdělil, že dluh za úvěr zaplatil, věděla jsem, že peníze na to měl. Až po roce, jsem se od banky dozvěděla, že to tak není a tak jsem zvolila možnost insolvence, abych se dostala z role jeho rukojmí. Banka mi běžně žádné dopisy neposílala, kontaktovala výhradně bývalého manžela, mě jen telefonicky, když nebylo zaplaceno, co mělo. Přijala jsem s vděkem možnost insolvence, i když je to pro mě zátěž a neměla jsem od nemovitosti ani klíče. Po schválení možnosti insolvence soudem dal IS návrh na zrušení darovací smlouvy dětem a zpeněžení bytu, ve kterém bydlíme. Spor se vede od roku 2020. Jednání došlo k vrchnímu soudu a bylo vráceno ke krajskému. Aní já, ani ex-manžel, jsme u soudu nevypovídali. Zabavení bytu mi připadá nad rámec. Soud mi říká, že jsem měla dát peníze místo na byt na hypotéční úvěr, o kterém jsem měla informace, že z dražby bude uhrazena velká část dluhu, že ho ex-manžel nějakým způsobem platí a doplatí sám. A měla jsem jít do podnájmu, na který bych z dlouhodobého hlediska finančně nedosáhla? Chtěla bych vědět Váš názor. Také mě zajímá, jestli splněním povinností v insolvenci po pěti letech skončí i spor o byt. Velmi děkuji.
Vážená paní,
v odpovědi na Váš dotaz uvádím, že darování bytu dětem bylo pravděpodobně prohlášeno za relativně neúčinné ve smyslu § 240 insolvenčního zákona („InsZ“), jde o právní úkon učiněných ve 3 letech před zahájením ins. řízení ve prospěch osoby blízké (zde je lhůtaa 5 let dle § 242 odst. 3 InsZ) a to bez přiměřeného protiplnění a to na základě odpůrčí žaloby insolvenčního správce podle § 239 InsZ.
Jedním ze způsobů oddlužení je pak oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle § 398 odst. 1 InsZ. Vaší povinností je pak vydat majetek insolvenčnímu správci, který jej zpeněží (ust. § 398 odst. 3 InsZ). Nařízení vlády č. 189/2019 Sb. pak upravuje, co je obydlím dlužníka, které není povinen vydat ke zpeněžení. Dle § 3 tohoto nařízení vlády se hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, určí jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti a koeficientu zohledňovaných osob. Zohledňovanou osobou je osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné (typicky děti). Částka na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti se určí jako součin statistické hodnoty a koeficientu růstu cen. Pokud částka určená jako tržní cena nemovité věci převyšuje hodnotu tzv. chráněného obydlí, je insolvenční správce oprávněn nemovitou věc zpeněžit a výtěžek vyplatit věřitelům a zbytek Vám jako dlužníkovi a to podle § 398 odst. 6 InsZ. Nejste však povinna vydat obydlí ke zpeněžení, pokud by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo uspokojení věřitelů.
V nájmu byste poté mohla žádat o tzv. příspěvek na bydlení, který by Vám, jako samoživitelce, měl pomoci uspokojit bytovou potřebu.
Po uplynutí 5 let soud vydá rozhodnutí o splnění oddlužení (v případě dodržení všech povinností plynoucích z jeho přechozích rozhodnutí ze strany dlužníka) a s tímto spojí také rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek vzniklých DO rozhodnutí o úpadku. Tím bude insolvenční řízení skončeno. Neznamená to však automatické ukončení sporu, který zmiňujete, když tento může za podmínek stanovených v § 159 InsZ pokračovat.
S pozdravem
JUDr. Pavel BERGER, advokát a insolvenční správce